Greyhound – zákaznický servis pod psa

Jelikož celá Amerika jezdí na čtyřech kolech a bez svého motorového oře se průměrný Američan nevydá ani do krámku na protější ulici, je cestováni autobusem považováno za něco velmi svérázného a autobusem cestují jen ti nejchudší lidé, nebo vyznavači adrenalinového dobrodružství. V autobuse jsou tak k vidění černošská babička, napravený trestanec, zrzavý Texasan, poloviční Mexikánec, co volá své poloviční sestře, se kterou se naposledy viděl, když byli ještě miminka, a zlínský student z Prahy jedoucí na vědeckou konferenci do St. Louis.

bus_1
V porovnání s Evropu je cestováni meziměstským dálkovým autobusem poměrně nákladná záležitost a zákaznický servis je příšerný. Jedna z nejstarších autobusových společností založena v roce 1914 je Greyhound, která tehdy operovala pod jménem Mesaba Transportation Company. Její zaměstnanci neoplývají vstřícností a mnohdy má člověk spíše pocit, že je otravuje, že by se chtěl svést jejich autobusem. Samotné autobusy nevypadají jako ty stříbrné koráby z filmů, ale spíše jako krabičky na přepravu vězňů.

2013-04-21 13.56.09

Velké kožené sedačky s dostatkem místa na americké zadnice oceníte při cestě a dlouhé vzdálenosti, ale čas na monotónní rovné dálnici vám nezkrátí ani televize nebo stevardka s novinami zdarma. Pokud se chcete občerstvit, musíte si počkat na jednu z mnoha zastávek u motorestu nebo benzinek, kde jsou k dostání jen kalorické fastfoodové bomby.

bus_2
Meziměstské autobusy Greyhound mají skoro vždy zpoždění. Zaměstnanec na přepážce vysvětloval zpoždění tím, že žádná doprava přeci nemůže jet nikdy včas. Když jsem se snažil rozšířit jeho obzory tím, že jsem ho informoval o tom, že v Evropě jezdí autobusy včas, pohrdavě mi odpověděl, že se mu v Americe líbí a že ho nějaká Evropa nezajímá. Dokážu pochopit, když má autobus zpoždění zapříčiněné nějakou mimořádnou událostí na cestě, ale se Greyhound mi to spíše přišlo, že zpoždění mají na svědomí řidiči svým laxním přístupem, nesmyslem pro dochvilnost a nemají soucit s těmi pasažéry,  kterým ujede návazný spoj.

 

Konečně zpět v Louisville

Po dnu a noci nedobrovolně strávené na letišti v Chicagu se opět hlásím z Louiville v Kentucky, kam jsem dorazil ve čtvrtek 11. dubna brzo ráno. Naštěstí jsem byl neskutečně unavený a skoro celý let prospal, takže jsem neměl ani sílu vnímat divoké turbulence a skoky v oblacích. Počasí se totiž moc neumoudřilo a sněhovou bouři v Sioux Falls vystřídal hustý déšť a silný vítr. Pamatuji si jen, že jsem otevřel oči při vzletu a zavřel pusu, kterou jsem měl otevřenou dokořán díky zalomenému krku. Taky si odsedl můj soused, ale nepostřehl jsem jak a kdy. Když jsem se probudil těsně před přistáním a rozhlédl se okolo sebe, několik lidí mělo připraveno blinkací pytlíky v plné pohotovosti, takže to s námi asi muselo pěkně mávat, ale opravdu jsem neměl ani sílu se bát, že to s námi spadne.

2013-04-11 10.29.55
Jen jednou v životě jsem se opravdu v letadle bál, že umřu. Bylo to při letu z Izmiru do Istanbulu v roce 2012. Při vzletu jsme prolétali bouřkou. Letadlo se neskutečně třáslo a na vteřinku jsem zažil obrovsky nepříjemný pocit, když jsem si řekl: „aha takhle to vypadá, když člověk ví, že umře“. Byl to opravdu silný pocit doprovázený beznadějí a zoufalstvím, že s tím nemůžu nic dělat a jen čekat, až to přijde.
No, nakonec jsem oba lety přežil v pořádku a v Louisville mě přivítali usměvaví američtí fešáci z plakátu. Hned potom, co jsem dorazil z letiště domů, jsem si asi na dvě hodiny zdříml a po zbytek dne bojoval s pocitem, že je sobota a že jsem byl v Chicagu včera, i když to byl ten stejný den.
2013-04-11 10.40.22

Film na vlastní kůži – tentokráte Terminál!

Po dnešní noci strávené na letišti O’Hare v Chicagu si mohu tento mezinárodní vzdušný přístav přidat do seznamu nezapomenutelných míst, kde jsem kdy spal. Na seznamu mám již Vídeňské letiště, Victoria station v Londýně, nespočet benzínových stanic po celé Evropě a jednu v Americe, několik pláží, nejrůznější dopravní prostředky, ale mým nejzajímavějším místem, kde jsem kdy spal, patří vrak letadla v bulharském Burgasu.

100_7066

100_7067
Celý můj nekonečný příběh s pobytem na letišti v Chicagu začal asi ve 4 hodiny ráno ve středu 10. dubna 2013, v Lousiville, když jsem vstával, abych stihl let do Chicaga lehce po půl páté ráno. V Chicagu mě měl čekat přestup do Siuox Falls v Severní Dakotě, abych se dopravil na konferenci 2013 Prairie Family Business Conference, Passing the Baby: The Ten Must Haves for Excellent Succession Planning. Bohužel mě tu díky sněhové bouři a uzavření letiště v Sioux Falls žádný přestup nečekal a naopak jsem se pěkně načekal! Po dohodě s organizátory, kteří konferenci přesunuli na léto, jsem chtěl letět hned dalším spojem zpět do Louisville. Jenže tato sněhová bouře měla vliv na leteckou dopravu po celých státech, tak byl můj let několikrát odložen z 11:30 na 12:48, 14:48, 16:24 a pak byl nakonec zrušen úplně. Bohužel jsem se nevešel do letadla, které do Louisvillu odlétlo před pátou odpoledne. Další šanci jsem měl v sedm večer, ale i tento spoj byl nakonec zrušen.

2013-04-10 15.03.14
Přestože jsem po svých dobrodružstvích zvyklý již na ledasco, v jednu chvíli jsem při přebíhání z jedné brány a terminálu na druhý spolu se sledováním nárůstu zpoždění propadl zoufalství. Nepřidaly mi ani regule United Airlines, které nedovolují poskytnout pasažérovi po několika hodinách na letišti občerstvení, pokud se nejednalo o chybu aerolinek, ale pouze o rozmar počasí. Musel jsem se tedy živit sám předraženým nezdravým rychlým občerstvením. Po tom, co jsem zavítal již na všechny terminály poměrně rozsáhlého Chicagského letiště, začal jsem si připadat, jako ten chlapík z filmu Terminál, co začal na letišti celý nový život.

Jelikož jsem na ten den spal pouze tři hodiny, nejhorší na tom všem byla únava, takže jsem se ani nemohl soustředit na práci. Z obav o své zavazadlo a při nepřetržitém sledování změn v letu jsem si ani nemohl nikde zdřímnout. Vysvobozením ze svazující únavy byla až lehátka, která byla od 21:00 pro letištní obyvatele připravena v terminálu 1.

2013-04-10 21.16.47

Po čtyřech hodinách spánku (budíček v 4:00 ráno) na lehátku přikryt svým spacákem, který pro všechny případy balím sebou, jsem byl schopný se relativně svěží probudit do dalšího dne s čerstvou nadějí na odlet.

Země je malá, ale kam jinam?

Během letu z Portlandu přes Mineapolis do Louisville si v hlavě hodnotím uplynulé čtyři dny nabité skvělým programem semináře pro Fulbright studenty týkajícího se Social Entrepreneurship. Při letu nad oblaky se mnou cloumají nejen občasné turbulence, ale hlavně nadšení a další motivace k budování lepšího světa. Díky těmto pár dnům jsem poznal, že naše modrá planeta je opravdu malá, a až si s nadsázkou říkám, co budeme dělat, až si ji celou zaneřádíme odpadky, protože vlastně nemáme kam jinam jít! Proto bychom se jako obyvatelé jednoho domu měli společně domluvit a učinit planetu Zemi lepším místem pro život bez válek, rasizmu a utrpení.

2013-04-07 14.28.32O tom, jak je svět malý, jsem se znovu přesvědčil, když jsem na letišti v Portlandu čirou náhodou potkal profesora z univerzity Louisville, za kterým jsem měl v plánu v pondělí po svém návratu zajít. Dokonce mě odvezl v Lousville z letiště domů, takže jsme to rovnou probrali a zítra se může v klidu soustředit na finále basketbalového turnaje univerzitních týmů.

Ale hlavní setkání v Portlandu se točilo okolo Fulbright stipendistů, kterých se nás ze 75 zemí sešlo přes 150! Poprvé v životě jsem tak mohl nad večeří diskutovat s chlapíkem z Afghánistánu o ruské a americké invazi, u snídaně jsme si s opravdovými Afričany z Burkina Faso a Keni „postěžoval“ na rasizmus a velmi zajímavá se také rozvinula diskuze se slečnou z Bulharska okolo problémů ČEZu. Nejvíce času jsem však trávil s „vydařenou libanonskou partičkou“. Užil jsem si s nimi hodně zábavy a díky nim byl můj pobyt jak z filmové pohádky. Šeherezádě jsem vyprávěl o svém osudovém setkání se současnou tureckou přítelkyní, na společném sociálním projektu spolupracoval s V jako Vendetou a o zábavu se nám všem postarali „princezna“ Diana s Mohamedem.

2013-04-05 10.45.24Až na chvilku přestanu létat z jednoho konce Ameriky na druhý, chci se ve svých dalších příspěvcích ještě několikrát do Portlandu na uplynulý seminář vrátit a podělit se s ostatními, co jsem se dozvěděl o Social Entrepreneurship, jak jsem jako dobrovolník pomáhal ve Food Bance a také jak moc byla kulturně zajímavá večeře u amerického hostitele.  Teď se však zas musím připravit na další konferenci v Severní Dakotě, kam si doufám jedu pro cenná data pro svůj výzkum zaměřený na rodinné podnikání.

Fulbright mění svět!

Až skoro po dvou měsících svého pobytu v USA jsem si konečně uvědomil, do jak prestižního klubu jsem se díky Fulbrightově stipendiu dostal a jak moc s tím vlastně mohu dokázat. Od začátku jsem k tomu celému okolo Fulbrighta přistupoval se svou vrozenou skromností a byl vždy překvapen, když mě kolegové při představování na fakultě v Louisville plácali po ramenou a s respektem pokyvovali hlavou. Připadal jsem si zvláštně, jelikož jsem si myslel, že jsme tím, že jsem odcestoval za oceán, jsem přece tolik nedokázal. Už jsem přece přežil rok na studiích v Turecku a pak se tam vrátil i na půlroční pracovní stáž, takže Amerika pro mě byla jen další krok. Však díky zdlouhavému a nákladnému přihlašovacímu procesu, který začal v létě 2011, jsem tušil, že tohle vydrží jen ti nejlepší a že je to vlastně takový křest úřednickým ohněm. Sice jsem byl už trochu natrénovaný z přihlášky na Erasmus, ale Fulbright je opravdu jiná liga! Fulbright stipendisté mění svět!prezentaceSvé věrné čtenáře „blogísku“ aktuálně zdravím z města růží Portland ve státě Oregon. Od čtvrtka 4. dubna tu jsem na několikadenním semináři, na který se sjeli Fulbright studenti z nejrůznějších koutů planety! Přestože jsou moje znalosti zeměpisu mnohokrát větší než průměrného Američana, některé názvy států jsem slyšel úplně poprvé, nebo jsem hned nevěděl, kam přesně mám ten stát na své myšlenkové mapě umístit. Téma semináře je Global Challenges, Local Solutions: Social Entrepreneurship and Innovation. Po včerejší galavečeři a úvodních proslovech vím, že jde vlastně o to, vymyslet nějaký podnikatelský nápad, který pomůže celé komunitě. Příkladem za všechny může být pletení čepic (Krochet Kids) v Africe, které pak nosí lidé v USA.

vecereAbych se vrátil k úvodu svého článku. Takže až teď, když jsem viděl ty všechny nadšené mladé talentované tváře z celé planety Země a poprvé v životě hovořil s klukem z Afganistánu, holkama z Libanonu a seděl v autobuse vedle kluka z aktuálně mediálně exponovaného Kypru, tak jsem si uvědomil, že tohle je něco extra, co má neuvěřitelnou sílu a pozitivní energii. Tady se opravdu mění svět a tady je počátek možná něčeho většího, než jsem si kdy dokázal vlastně představit. Tady v Portlandu se sešli nejrůznější národy, kultury a společně pracují na tom, jak změnit svět. Celkem je tu asi 150 účasrníků ze 75 států.prezentace_3Velice si vážím důvěry do mě vložené, která mě zavazuje získat z této příležitosti to nejlepší a využít to následně pro blaho všech v mé rodné zemi a mnohem dál. Hrdě zde reprezentuji svou malinkou zemičku ze středu Evropy a ještě menší univerzitu ze Zlínského kraje. Budu se tedy v následujících příspěvcích snažit se světem sdílet postřehy z mé mise v Portlandu! O tom, jak jsem stopoval na Floridu, Vám napíši později, jelikož tohle, co se tu právě děje, má prostě přednost!

Americké Velikonoce

Během uplynulých Velikonočních svátků se mě hodně lidí z Čech i ze světa ptalo, jak vlastně vypadají americké Velikonoce. Musím se hned na začátku přiznat, že kdyby mi přátelé a rodina nepřáli k Velikonocům, tak bych si ani nevšiml, že nějaké Velikonoce jsou. V obchodě jsem sice zaznamenal čokoládová vajíčka v akci, ale není to takové šílenství, jako u nás v České republice. Louisville totiž právě zažívá úplně jiné šílenství, kterému říkají „March Madness“. Jedná se o každoroční březnový basketbalový turnaj univerzitních týmů, ve kterém proti sobě v pavouku hrají ty nejlepší týmy z uplynulé sezóny. Univerzitní tým s Louisvillu se probojoval do „Final Four“, kde jsou poslední 4 týmy, které se utkají o titul.

IMG_2318
Přestože jsem úplný neznaboh a byl jsem se určitě ze zvědavosti podívat ve více mešitách než kostelech, rozhodl jsem se využít příležitosti a v neděli podvečer jsem se vydal do místního amerického kostela, abych se na vlastní oči podíval, co ty Američani na Velikonoce provádění a zda aspoň v kostele na mě trochu zavane atmosféra Velikonoc.
Americký kostel se od našich prastarých svatyň podstatně liší. Hned co mě překvapilo na úvod, byly vstupní dveře, jako do supermarketu a v předsálí informační pultík podobný hotelové recepci. V sále už probíhalo kázání, které pronášel chlapík v džínách a rozepnutém saku. Kdybych z kontextu nepochopil, že mluví o Ježíšovi a božské lásce, mohl bych si snadno představit, že prodává hrnce na předváděcí akci pro důchodce. Usadil jsem se do pohodlných sedaček a ve vyhřátém moderním sále se zaposlouchal do jeho slov. Chlapík kázal docela přesvědčivě, a aby dodal svým slovům na důrazu, pokaždé když citoval z knihy, tak se za ním na velkém plátně objevil onen citát.

Nejlepší na celé návštěvě kostela byla asi závěrečná společná modlitba, která mi spíše připomínala pop-rockovou pařbu.
Závěrem bych chtěl uvést, že co se týče náboženství, jsem opravdu velmi tolerantní, až do té doby, co se to zvrhne v nějaké výpravy nebo sebevražedné útoky. To si myslím, že už nejde o žádné náboženství, ale spíše fanatismus a ten je v každém případě špatný. Možná jsem náboženský ignorant, ale na druhou stranu nikomu mečem necpu vlastní víru. Základ všeho je žít v klidu a míru, a když někomu k tomu dopomáhá deset přikázání, tak proč ne. Já si myslím, že mám vlastní rozum a vím, jak se má člověk chovat, tak aby se za sebe nemusel stydět.

Myslete jako podnikatel!

Přestože to po letmém přečtení mého blogu vypadá, že nedělám nic jiného, než cestuji stopem po světě, jsem především vědec a badatel. V rámci svého PhD studia a doktorského výzkumu se věnuji problematice rodinného podnikání. Na kontě mám již několik odborných článků v časopisech a pár účastí na konferencích. Také jsem vedl a vedu několik bakalářských prací, které se rodinných podniků týkají. V USA jsem zejména proto, abych tu odkoukal, jak na tom jsou Amíci s tím rodinným podnikáním a jak k němu přistupují.
Dneska ráno jsem měl tu čest se jako pozorovatel účastnit fóra s názvem: Think Like an Entrepreneur: How to Develop Entrepreneurial Leadership within the Family Business pořádané místním Familly Business Center při University of Louisville. Akce to byla na výsost inspirující a předčila mé nejlepší očekávání. Sál byl zaplněn rodinnými podnikateli, kteří dychtivě nasávali informace od prvního přednášejícího (Van G. H. Clouse), který stravitelnou formou lidem z praxe sděloval nejnovější výsledky akademického výzkumu a to, jakým způsobem je mohou využít ve svém podniku k jeho rozvoji.
Po přestávce program gradoval moderovanou diskuzí s dvěma úspěšnými podnikateli (Carl Chapman a Daniel Koester), kteří se před ostatními nebáli otevřeně mluvit o svých podnikatelských začátcích, úspěších a také neúspěších, které časem přetavili v cenné zkušenosti.

forum
S respektem a obdivem musím uznat, že jak ti Amíci pokulhávají ve znalosti zeměpisu a ve stravovacích návycích, mají skvěle zvládnutý přístup k podnikání a vychovávají si ty nejlepší podnikatele, kteří jsou motorem celé ekonomiky. Poslední dobou sice moc nesleduji zprávy z české kotliny, ale to, co jsem zaslechl o parazitujících živnostnících, mi přijde jako holý nesmysl a doufám, že toho pána u nás doma nikdo nebere vážně, natož, aby jeho nápady aplikoval do praxe!

Milanbey byl na dovolené

Omlouvám se svým věrným čtenářům a fanouškům dožadující se dalších postřehů z Nového světa, že jsem se na pár dní odmlčel. Byl jsem na „dovolené“. Po svém návratu z Turecka a bleskurychlém přesunu do USA jsem si už opravdu potřeboval vyčistit hlavu a dostat se zpět do formy. Poslední dobou toho bylo poměrně hodně, a i když jsem si již trochu zvykl střídat kontinenty, vypořádávat se s novým prostředím, jak na běžícím páse vyplňovat reporty, kalkulace, hlášení a psát vědecké články, byl jsem již opravdu unavený.

IMG_2052
Jediným způsobem, jak si mohu psychicky odpočinout je pro mě cestování. Je to pro mě úplný balzám na duši. Jak říkávám, jediné, co mě během cestování zajímá je jen, jakým směrem jedu, kde se mohu po cestě najíst a kam si dojdu na záchod a kde případně v noci složím hlavu. Je mi úplně ukradená jakákoliv politická žabomyší přestřelka, plnící se emailová schránka nebo drby z Kocourkova.

IMG_1890
S radostí jsem přijal nabídku mého slovenského průvodce Louisvillem podniknout během místních týdenních jarních prázdnin společný výlet. Jako záminka cesty na Floridu nám posloužila návštěva jeho dobrého kamaráda, který tam aktuálně slouží u pobřežní stráže. Abychom zažili trochu dobrodružství a mohl jsem mu během cesty předat své zkušenosti, které se mu jistě budou hodit během jeho nadcházející roční cesty stopem do Asie, jako způsob dopravy jsme zvolili stopování.

IMG_1859
Výlet byl skvělý, takže se po zpracování všech materiálů můžete těšit na další příspěvky a budu se snažit popsat, jak je to se stopováním v USA, co jsem viděl ve Fort Myers, Miami Beach, Atlantě a co to znamená Spring Break.
Na závěr bych chtěl také všechny uklidnit, že jsem přežil své válečné zranění z koupelny a rána se mi poměrně dobře zacelila a vše je v pořádku.

Milanbey is out of office

image

Zemřít můžeš i v koupelně!

Dle mých pozorování jsou Američané hrozně vyplašení úplně ze všeho. Už několikrát se mi stalo, že jsem řekl, jak něco normálně dělám tak a tak, a jejich vyděšená odpověď byla: „vždyť je to hrozně nebezpečný!“ Dle jejich konzumního způsobu života je nebezpečný recyklovat, chodit pešky a pít vodu z kohoutku. A to už vůbec nemluvím o přístupu ke stopování a obecně cestování. Podle mě je to těma „americkejma bijákama“, kde v každém druhém filmu na New York míří asteroid nebo atomovkou padouch světového formátu. Na jejich mentalitu má podle mě také vliv to, že mnozí z nich v životě nevytáhli paty ze svého rodného státu a jediné jejich cestování je v trojúhelníku gauč, práce, supermarket.

Dnešní poměrně dramatické ráno mi jen potvrdilo mou teorii, že mohu zemřít klidně doma v koupelně, a proto cestování stopem není o moc nebezpečnějším než si dát po ránu sprchu. Při svém pokusu zapnout ze sprchy odvětrávání jsem se opřel o chatrný věšák na ručníky, který však nevydržel váhu mého „vypracovaného těla“ a utrhl se, načež jsem vypadl z vany přímo na držku a po vlhké podlaze jsem se namydlený doklouzal až ke dveřím na druhé straně koupelny. Cestou jsem si narazil koleno a na dvou místech rozřízl chodidlo. Výsledkem byla krvavá scéna jako z Pistoriovy koupelny. Naštěstí jsem už na podobné držkopády zvyklý ze svého paragánského výcviku a také jsem nezapomněl zásady první pomoci, kterou jsem si byl schopný poskytnout sám.

noha

Vše dobře dopadlo, a když jsem byl schopen s obvázaným ramenem stopovat do Iráku, se škrábnutím na chodidle bude výlet na Floridu, který plánuji příští týden, brnkačka.