Tento týden se mi hlavě sešlo několik témat. Nebudu se hrabat v minulosti, ale spíše se zaměřím na aktuální témata, nad kterými se teď přemýšlím. Není to nic světoborného, ale spíše takové každodennosti.
Podělím se s vámi o zážitek, který se mi stal minulou sobotu v parku. Byli jsme celé odpoledne na pražském ostrově Štvanice. Jsem tak starý, že se ještě pamatuji, že tam na jeho jednom konci stál dřevěný hokejový stadion. Dokonce jsem tam byl několikrát bruslit a pocítil jsem jeho velmi zajímavou atmosféru. Když si na něj vzpomenu, tak se mi vždy vybaví dlouhé dřevěné lavice na střídačce a trámy u stropu.
Další místo, co už neexistuje, je taneční klub Face to Face, kde, když jsem chodil za zábavou, hráli R&B a hip hop. Byl to pro mě takový falešný kus Ameriky v Praze, kterou jsem si představoval jako z videoklipu Dilemma od Nelly a Kelly. Teď zpět do současnosti.
Díky nové lávce HolKa, který spojuje Holešovice a Karlín, je teď ostrov Štvanice ještě více přístupný a docela ožívá. Byli jsme tam už několikrát a baví mě to tam čím dál tím víc. Je tam pohodová dovolenková atmosféra.
Můj syn si tam na stole rozložil hračky a hrál si s autíčkama. Nedaleko nás se usadila taková divná rodina. Nevím, jak to přesně popsat, ale už od pohledu její členové vypadali duševně a sociálně slabí. Táta pořád cigáro v koutku huby, a když nejmladšího člena povedené rodinky nosil v náruči, foukal mu kouř do obličeje. Matka, které chyběla asi půlka úsměvu, zpod vytahaného růžového trička kojila asi tříletého synka, a potom mu zacpala pusu dudlíkem. Ostatní členové rodiny mezi sebou divně gestikulovali a nebylo jasné, zda se baví nebo hádají.
Lidi neodsuzuji na základě jejich socioekonomického statusu. Nemám se problém bavit s každým. Je jedno, jakou kdo dělá profesi, jaké má vzdělání a zda je to boháč nebo chudák. Na každém se snažím najít něco dobrého a věřím, že se od každého mohu něco nového naučit. Pamatuji se, jak jsem se jednou bavil s dlaždičem, co opravoval v centru Prahy chodník. S obdivem jsem jej pozoroval při práci, a dokonce mi prozradil „tajný recept“ na směs, kterou usazoval žulové kostky v chodníku. Když je příležitost, tak pozdravíme popeláře, poděkujeme jim a někdy jim se synem dokonce zamáváme na šťastnou cestu. V domě také uctivě zdravíme paní uklízečku. Každý si zaslouží respekt.
Zpět k tomu parku. Takže jsme si užívali sobotní odpoledne. Bavili jsme se s přáteli, syn si hrál s hračkami a byla pohoda. V jeden moment k nám přiběhl hošík od vedle a našemu malému čapnul dvě bílá autíčka. Syn se lekl a stěžoval si mi, že se kluk ani nezeptal a půjčil si jeho autíčka. Manželka jej uklidnila s tím, že chlapeček si asi zapomněl svoje hračky, takže mu je půjčíme a on nám je potom vrátí. Syn to přijal, a dokonce mi to maminčino vysvětlení zopakoval a ujistil mě, že se nic neděje.
Vnitřně mi bylo chlapečka líto a o to více jsem jako antropolog pozoroval chování této skupiny. Přemýšlel jsem nad tím, proč a jak se takto chovají, a zkoušel jsem odhadnout, jak a kde asi žijí, co dělají a jaké mají radosti nebo starosti. Chlapeček si nehrál, jen ta naše autíčka držel. Táta jej furt nosil sem a tam jak opičku, která se ho držela v náručí. Dobrý, aspoň se tatínek také stará o synka, říkal jsem si.
S přibývajícím časem jsem se pomalu s autíčky začínal loučit, až jsem si dokonce říkal, že pokud budou mít zapotřebí si autíčka nechat a nevrátí je, tak je snad i oželíme. Na druhou stranu jsem věděl, že autíčka bude můj syn postrádat. Kamarády udivoval můj klid a důvěra v to, že přijdou sami a zapůjčené hračky vrátí. Ale i tak jsem je pozoroval jako lev svou kořist. Když si zabalili svoje saky paky a vzdalovali se, vystartoval jsem za nimi.
Slušně jim povídám, kde jsou ta naše dvě autíčka a ať je vrátí. Rodiče byli překvapení, že prý o ničem nevědí a začali přehnaně hledat a gestikulovat. Museli o tom vědět, protože jsme se už několikrát potkali očima a také věděli, že jejich syn byl u našeho stolu a půjčil si naše hračky. Byl jsem klidný, slušný a říkám, že ty autíčka nevrátili, a že budou našemu malému chybět a ať je vrátí. Bylo vidět, že hošík moc dobře věděl, o co jde. Rodiče prohrabovali svoje věci a znovu zkontrolovali místo, kde předtím seděli. Autíčka se nakonec našla.
Jedno bylo pohozené tam, kde seděli, a druhé bylo na dece u další části jejich rozvětvené rodiny. Táta se mi omlouval s tím, že nevědí, kde co mají, a že o ničem nevěděl a ať se nezlobím. Na usmířenou mi podal ruku. Nezlobil jsem se. Bral jsem to jako další životní zážitek a vlastně ani o ty autíčka ani moc nešlo, ale spíše o ten princip. Že když si něco půjčím, tak to taky vrátím. Děti si pořád berou a půjčují hračky. Našeho malého stále učíme, že když si chce něco půjčit, musí se nejdříve zeptat a pak to zase s poděkováním vrátit. Tady to spíše vypadalo, že chlapeček chtěl něco ukořistit, a když si pohrál, tak to zase odhodil. Rodiče to ani neřešili.
Chlapečka mi bylo líto a říkal jsem si, co z takového dítěte s takovým mizerným zázemím vyroste a co z něj jednou bude. Může mile překvapit a třeba se prosadí a bude v životě úspěšný, ale jeho startovací pozice není bohužel moc výhodná. Je to škoda. O to více si vážím toho, že mi rodiče poskytli takové zázemí, jaké jsem měl, a o to více se snažím poskytnout synovi co nejlepší zázemí a připravit jej na život. Ano, mohu mu umést cestičku, ale musí se na ni vydat sám. Připravím jej na to výchovou vštípením určitých hodnot a postojů.
V tomto případě si myslím, že pomoc nepotřeboval nejen ten chlapeček, ale celá rodina, která se tam tak nějak plácala a možná i živoří na okraji společnosti. Možná ani neznají jiný způsob života a nemají žádné kloudné vzory, ke kterým by mohli vzhlížet. Rád bych jim pomohl, ale otázkou je, zda vůbec chtějí a zda by to pochopili. Nevím. Jen jsem nad tím tak přemýšlel. Taky jsem o tom napsal na Threads, kde jsme o tom spolu diskutovali.
Jinak naše sobotní odpoledne pokračovalo poklidně a užili jsme si den s rodinou a přáteli. Nad čím dalším jsem tento týden přemýšlel a o čem jsme společně diskutovali, se můžete podívat na mém Threads. Jak jsem psal v úvodu, nejsou to žádná velká témata. Řešil jsem například, jakou chuť má meloun, o čem se bavím s maminkami a tatínky, když jdu s nimi ze školky, a zda má cenu si připlatit za opalovací krém, nebo i ten neznačkový a levnější udělá stejnou službu atd.
Pokud chcete zase v pátek odpoledne dostat do schránky nový příspěvek z mého blogu, přihlaste se k odběru novinek. Také mě můžete sledovat na Instagramu, kam občas něco přidám.
