To, že mám co do činění s Tureckem, jste už asi odtušili. Pokud o tom slyšíte poprvé, tak vám prozradím, že jsem českou polovinou česko-tureckého projektu ČeskoTurecko.cz. Co jak děláme se dozvíte na našem webu.
O tom, co dnes dělám, tentokrát psát nechci, ale chci se ve svým myšlenkách vrátit do roku 2009, kdy jsem o Turecku neměl vůbec potuchy a byla to pro mě jen nějaká vzdálená země z orientálních pohádek. Jediného Turka, kterého jsem kdy potkal, byl ten od okurek a z tureckých sladkostí jsem ochutnal maximálně falešný turecký med někde na pouti.
Chci psát o tom, jak moc jedno rozhodnutí může změnit celý váš život. Chci vám jen říct, že pokud zrovna nejste se svým životem spokojeni, je jen a jen na vás vzít osud do vlastních rukou, rozhodnout se a jednat. Toto jsem udělal. Vzal kormidlo svého života do vlastních rukou a otočil jej úplně jiným směrem, než kterým jsem do té doby uháněl. Svého rozhodnutí dnes nelituji, i když to mnohdy nebylo příjemné a vzdát to by v minulosti znamenalo úlevu.
Je to ten správný směr?
Možná i ve vašem životě nastal okamžik, kdy jste stáli na rozcestí a rozhodovali jste se o další životní cestě. V takových chvílích můžete pokračovat už vyšlapanou cestou a celkem nic na směru nezměnit, anebo uhnout z cesty, trošku si zajít, projít trním a vydat se úplně jiným směrem.
Když mi táhlo na pětadvacet, tak jsem na jednom takovém rozcestí stál. Rovně to znamenalo pokračovat v zaběhnutém životě s běžnými milníky, jako je dodělaná škola, nástup do zaměstnání, založení rodiny, práce, práce, dovolená, práce, práce a možná zasloužený odpočinek v cílové rovince života.
Vlastně to byla taková předvídatelná rovná vyasfaltovaná cesta. Pohodlně by se po ní jelo a směřovalo ke konečné destinaci, jenže podél této cesty nebyly žádné hezké výhledy nebo nevšední scenérie. Byla to velmi nudná cesta. Vnitřně jsem cítil, že se takovou cestou nechci vydat.
Asi jen ze setrvačnosti jsem byl tenkrát v dlouhodobém vztahu s osobou s rozdílnými hodnotami, ambicemi a životní vizí. Časem jsem pochopil, že jsme nekompatibilní, a došlo mi, že já jsem ten, kdo se kvůli tomu drží při zemi.
Nudná realita
Můj volný čas byl většinou vyplněn jen tím, že jsem s možným budoucím tchánem o víkendu zašel na zápas místního fotbalového klubu, trápícího se v pralesní lize. Další jejich rodiny oblíbenou zábavou bylo sledování televize, kde běžela nekonečná Růžová zahrada nebo xtá řada nějaké reality show. Tuto monotónnost narušila jen návštěva příbuzných či výlet v rámci kraje. Při sledování hollywoodských trháků jsem si říkal, že chci také zažívat podobná dobrodružství a projít si životní cestou, jakou musel projít hlavní hrdina.
Tehdy jsem ještě netušil, možná ani nedoufal, že se mi to podaří. Podařilo. Fakt jsem mnohá z vytoužených dobrodružství zažil. O tom, co se mi stalo jako z bijáku, si můžete přečíst v závěru tohoto článku: Tipy na dobré filmy, které mnohým změnily život.
Poslední odbočka
Ne, touto nudnou životní cestou už jít opravdu nechci. Jak říkají Turci: „köprüden önceki son çıkış” neboli „poslední sjezd před mostem”. Myšleno před mostem, který spojuje Evropu s Asií. Pokud neodbočíte tady, tak z cesty už neuhnete a přejedete na druhou stranu, ze které už není návratu.
Mým posledním sjezdem před mostem do docela všedního a průměrného života v zajetých kolejích byla možnost vycestovat na studijní stáž Erasmus do Turecka v rámci mého posledního ročníku magisterského studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. O tom, jak jsem jako Pražák studoval ve Zlíně, se rozepíšu zase někdy příště, ale musím vám již teď prozradit, že už to se přestěhovat z Prahy do Zlína za studiem byl první krok k tomu hodit blinkr a sjet ze zajeté cesty života.
Kapitola Erasmus
Erasmus v Turecku pro mě byla taková změna, že jsem svůj život rozděloval na život před Erasmem a po Erasmu. Časem přibyly ještě další životní kapitoly, ale první cesta do Turecka byla rozhodně první a také jedna z nejzásadnějších.
Rovnoměrný přímočarý pohyb je tak klidný, že mnohdy ani nepoznáte, zda se ještě pohybujete nebo zda už stojíte. Každé vybočení ze směru je cítit a vyžaduje energii navíc. Když to moc drncá, není to příjemné a může se vám z toho také zvednout kufr a řeknete si, že už dál jít nechcete, ale i tak jdete dál.
Směr Turecko
Přes Zlín jsem se k rozcestí s poslední možností odbočit dostal poměrně přímočarou cestou. Původně jsem si ani nemyslel, že pojedu na zkušenou do Turecka. Dlouho předtím jsem cestoval prstem po mapě Austrálie. Amerika mě nikdy moc nelákala, jet na Erasmus do Německa, Francie nebo Polska mi přišla nuda, ale vyjet na Erasmus do Velké Británie mi přes deštivé počasí díky angličtině připadal jako dobrý nápad. Během výběrového procesu mi první Velkou Británii na mezinárodním oddělení hned škrtli, takže mi zbývalo už jen vyrazit na cestu na jihovýchod do Turecka.
Nebyla to ani cesta. Spíše taková neprošlápnutá pěšinka, na které sice byla směrová tabule, ale pod ní nejrůznější výstražné cedule, co po cestě hrozí. Nebylo ani vidět, co je za první zatáčkou, a jen se dalo tušit, že stezka povede nahoru dolů někam do neznáma.
Cesta nekončí
O tom, jaká to byla cesta a kam až mě zavedla, se rozepíšu zase někdy příště. Aby vám neuteklo další pokračování, přihlaste se k odběru novinek a každý pátek vám do schránky přistane email s novým článkem. Jestli chcete sledovat naší česko-tureckou rodinu, můžete na Instagramu ČeskoTurecko. Já mám taky můj Instagram, ale moc aktivní na něm nejsem. Kam přispívám každý den, jsou Threads. Mrkněte se, co se mi honí hlavou. A nezapomeňte. Směr svého osudu máte ve vlastních rukou.