Ještě nejsem ve věku, kdy bych mohl psát paměti a jen vzpomínat na uplynulý život. Ale přesto se ve svých vzpomínkách vrátím do daleké minulosti do roku 2008. Dělám to proto, abych to vše nějak zasadil do kontextu a pomohl vám pochopit, co se odehrávalo předtím, než pomalu začala ta moje velká životní změna – odjezd na studijní pobyt Erasmus do Turecka. Už v roce 2008 totiž začalo klíčit to semínko, z kterého postupem času vzešlo to, čím jsem dnes.
Nebudu vás unavovat historkami o tom, jak jsem se na soukromé škole v Praze dostal až k bakalářskému titulu, a rovnou přeskočím do Zlína. Je to na dlouhé vyprávění a vyšlo mi to na malou sérii článků, které budu uveřejňovat postupně, takže se přihlaste k odběru novinek, aby vám neuteklo další pokračování. Pošlu vám jej přímo do emailové schránky.
Ačkoliv jsem Pražák jak poleno a občas mi uletí i to obligátní helé, tak jsem se rozhodl, že pro magisterské studium půjdu studovat na Moravu do Zlína. V druhé polovině března 2008 jsem si podal přihlášku na prezenční navazující magisterské studium obor Marketingová komunikace na fakultě Multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Už na střední a potom i při bakalářském studiu mě vždy zajímal marketing a reklama a představoval jsem si, že bych se tomu mohl jednou věnovat.
Když jsem si předtím na internetu hledal, kde se dá studovat marketing, narazil jsem na Fakultu multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a vnímal jsem to jako nejlepší fakultu v oboru. Navíc mě lákalo, že bych si mohl vyzkoušet studentský život na kolejích, který se mě jako Pražáka studujícího v Praze a bydlícího u rodičů moc netýkal. Díky spolužákům z bakaláře jsem si k tomuto kolejnímu životu mimo domov přičichl a před nástupem do dospěláckého pracovního života jsem chtěl ještě něco zažít. Takový studentský život mimo domov jsem „znal“ jen z amerických filmů a seriálů, a proto jsem si přál zažít aspoň jeho slabý český odvar.
Sice jsem z bakalářského studia zaměřeného na cestovní ruch věděl o marketingu velmi málo, ale pokusil jsem své mezery zacelit. Sepsal jsem si terminologii používanou v marketingu a snažil se pochopit, co to vše znamená a jak to spolu vlastně funguje. Třeba jsem se naučil, co to znamená 5P v marketingovém mixu, co se jednotlivými péčky myslí a jaký to má zase dopad na další věci v marketingu a reklamě. Prostě jsem se snažil samostudiem dohnat celého bakaláře a dostat se mezi markeťáky, co to už studovali předchozí tři roky.
Už si přesně nepamatuji, z čeho všeho se skládala přijímací zkouška, ale pamatuji si, že mě opravdu zachránily ty moje výpisky, kde jsem si vypsal význam marketingové hantýrky. Odrazil jsem se od toho a nějak tu přijímací zkoušku udělal. Už ani nevím jak, ale nějak mě vzali. Asi jsem se tam dostal s odřenýma ušima, ale dostal.
Moje začátky ve Zlíně nebyly vůbec jako z amerických seriálů, ale nic mě nemohlo lépe připravit na pobyt v Turecku než první dny a týdny na koleji – Chmelník. Byla to budova v průmyslové zóně ve čtvrti Malenovice na cestě mezi Zlínem a Otrokovicemi, kam univerzita odkládala studenty, kteří neměli nárok na běžnou univerzitní kolej. Jakožto Pražák s tabulkově výborným dopravním spojením do Zlína, co je na škole prvním rokem, jsem nezískal žádné plusové body v nějakém pořadníku, podle kterého se přidělovaly koleje, a předběhli mě i Slováci, co bydleli sice přes kopec, ale protože to byli zahraniční studenti, měli přednostní nárok na kolej.
Chmelník by pojem. Strašidelné místo, o kterém mnozí jen slyšeli, ale neměli odvahu tam bydlet. Chmelník nebyla klasická kolej, ale budova ve vlastnictví nějaké stavební firmy, která v minulosti asi sloužila jako administrativní budova, kde se jako v budovatelských filmech potkávali na chodbách náměstci se soudružkami a inženýry. Byl to takový betonový kvádr bez nápadu, který z venku vypadal sice upraveně, ale uvnitř bylo vše autentické a dýchal z toho závan budovatelské minulosti. Pokoje nebyly primárně určené k bydlení, ale byl to opravdu spíše kancelářský prostor se zářivkami u stropu a drsným kancelářským kobercem na podlaze, kde pouze stoly stavitelů nahradily postele pro nocležníky.
Tou dobou se okolo Otrokovic a Zlína stavěla dálnice a obchvat, takže tam byli ubytovaní i cestáři a kopáči těch nejnižších pozic na stavbě. V týdnu jsem tam ještě zahlédl pár podobně odsouzených studentů, ale s přibývajícími dny se jejich počet snižovat a hned první víkend jsem byl na Chmelníku jediný gadžo.
Vzpomínky na Chmelník jsem za ta léta vytěsnil z paměti, ale i tak se mi kromě věčně deštivě sychravého počasí a tmy vybaví společné záchodky, kde většinou nebyl toaletní papír, ale nechyběl tam poloplný popelník v podobě staré plechovky, propálená záchodová prkýnka a divný puch. Také si živě vybavuji situaci, kdy se v kuchyni vařila v plecháči slepice i s pařáty vyčnívajícími z pod pokličky. Občas se mě spolubydlící na chodbě ptali, zda nechci drogy, jindy se mě jiní ptali, zda nemám nějaké drogy já, že by si něco dali. Celkově jsem jako jediný nápadně bílý musel odpovídat na divné otázky a vysvětlovat svou přítomnost.
Takto jsem dne 24. 9. 2008 „reportoval“, jak si pomalu zvykám na život na koleji mimo Prahu:
„Bydlím v Malenovicích, což je čtvrť mezi Zlínem a Otrokovicemi. Jedná se o nějakou ubytovnu pro dělníky. Budova je mezi nějakými průmyslovými budovami, takže ani okolí není hezké. Na chodbě jsem potkal i studenty, ale nijak moc jsem se s nimi nebavil. Jsou to všechno prváci, tak se také podle toho chovají. Dneska jsem je načapal v kuchyni, jak kouří z okna. Naštěstí jsem na pokoji sám. Náhodou to vyšlo, že jsem lichý. Jinak na jiných kolejích je plno, protože jsou pěkné. Z té naší každý utíká. Hodně si tu lidi hledají priváty. Mně to zatím nevadí. Stejně jsem většinu času ve škole.
Do školy jezdím asi 15 minut trolejbusem, na který musím dojít tak 400 metrů. Ve třídě se zatím s nikým moc nebavím. Oni se mezi sebou trochu znají, takže nemají potřebu se seznamovat s bláznivým Pražákem. Ale pomalu se to začíná seznamovat. Některé předměty mám s lidma z různých fakult, takže spolu ani moc nejsme. Všechno se to zatím rozjíždí. Myslím, že to každý den bude lepší a lepší.
Jinak výuka vypadá dobře. Všichni profesoři mají nějaké minimální požadavky na splnění. Chtějí od nás napsat seminární práci za 14 dní a dostal jsem už i domácí úkol. Teď mám hodně starostí s jednou seminární prací. Máme na ni jen týden a má to mít nějakou odbornou úroveň, tak jsem zvědavý, jak to budu zvládat. Ale jinak musím říct, že mě to vážně baví. Jinde mě vždycky hrozně strašili a dělali bububu a nakonec to byla fraška. Tady jsou férový a klučina, co nás učí ekonomii, nám rovnou řekl, že chce, abychom jen chodili, něco vypracovali, ale že nás tím nebude moc otravovat. Vypadá to, že mi dokonce uzná rovnou zápočet, když už jsem z toho někde jinde dělal zkoušku, ale i tak bych tam chtěl chodit, protože s ním by mě to mohlo bavit.
Jako státní vysoká škola tu mají plno jiných možností. Od techniky počínaje, po výměnné pobyty konče. Chtěl bych se tu do něčeho zapojit, abych měl potom po škole taky nějakou praxi. Dnes jsem se byl informovat na možnosti v rámci Erasmus a je toho fakt hodně. Tak doufám, že se dostanu i do zahraničí.“
Neboj, do zahraničí se dostaneš dokonce celkem třikrát. Dvakrát budeš žít v Turecku a jednou dokonce zažiješ, jaké to je studovat na pravé americké vysoké škole. Počkej, fakt se ti to jednou splní a zažiješ to všechno včetně života na americké koleji. První Turecko pro tebe bude největší zkušenost a obrátí to tvůj život vzhůru nohama.
Ale teď zpátky do Zlína a do konce září 2008:
„Lidi jsou tady hodný. Včera jsem šel s obavami za jednou profesorkou, protože mi od ní nepřišla její přednáška emailem, a ona byla úplně v pohodě. Včera jsem se byl podívat na místní fotbal. Zlín hrál se Slavií, bylo to docela dobrý, vyhrála 3:0. Jen cestou domů jsem musel být zticha, abych náhodu nedostal do huby. Oni obecně tady nemají Pražáky moc v lásce. Každý mi říká, ať si vymyslím, že jsem z nějaké vesnice za Prahou nebo tak něco.“
Jak dlouho jsem nakonec na Chmelníku vydržel, kam jsem se přestěhoval a čemu všemu jsem musel ve Zlíně čelit, se dozvíte v dalším článku na mém blogu, který vyjde zase příští pátek. Přihlaste se k odběru novinek, aby vám nový článek dorazil přímo do emailu. Mezitím mě můžete sledovat na Threads, kde každý den něco píšu, nebo na Instagramu, kde něco publikuji jednou za čas.
