Popis začátků mého studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně pokračuje třetím článkem. Pokud jste si ještě nepřečetli moje předchozí dva články, tak se nejdříve mrkněte na úvodní článek tady, nebo na druhý zde.
Už si nepamatuji, jak jsem to našel a proč jsem se pro to rozhodl, ale na několik týdnů před Vánoci a na začátku nového roku 2009 jsem našel azyl na ubytovně místního dopravního podniku. Bylo tam pár pokojů upravených pro přespávání v patře administrativní budovy přímo v areálu garáží autobusů a trolejbusů. Na pokoj jsem chodil většinou za tmy přes garáže trolejbusů a živě si vybavuji pohled na v koutě zaparkovaný historický trolejbus a další staré vraky, které jsem vždy cestou na pokoj v garáži míjel.
Ze záchodu jsem měl výhled na zaplněné parkoviště všech dopravních prostředků, co po Zlíně jezdily.
Během hledání nového ubytování jsem musel být hodně zoufalý, když mi ubytování v depu přišlo jako dobrý nápad. Už si to moc nepamatuji, ale to, co mi z hlavy nikdo nevymaže, je ten nasládlý pach nějaké levné a těžké voňavky, který jsem z pokoje nemohl ne a ne vyvanout. Také mi v pokoji bylo neskutečné horko a radiátor nešel vůbec regulovat a hřál pořád naplno.
Když jsem se do pokoje nastěhoval, přišlo mi, že jej někdo v rychlosti opustil a ani si nestačil zabalit všechny věci. Prostě pokoj byl neuklizený, zaprášený, a hlavně jsem v něm nacházel různé artefakty, které bych byl radši nikdy nenašel. Oblečení, které tam po někom zůstalo, jsem dal na jednu hromadu a zbytek svého uzlíčku jsem si vybalil do volných poliček.
V úložném prostoru postele, na které jsem spal, jsem našel hambatý časopis. Po prolistování pár stránek jsem s hrůzou zjistil, že se nejedná o jen tak ledajaký hambatý časopis, ale musel si jej pořídit nějaký pěkný zvrhlík. Až později, když jsem o tom vyprávěl spolužákovi, jsem se dozvěděl, jak se vlastně holkám s pindíkem říká. Do té doby jsem o něčem takovém neslyšel a ani jsem nevěděl, že něco takového existuje. Spolužáka to naopak zajímalo a časopis si ode mě se zvědavostí vyžádal. Já jsem se časopisu rád zbavil a už jsem se neodvažoval se pod postel vícekrát podívat. Ani jsem si nechtěl představovat, co se na té posteli, kde spím, odehrávalo.
Přestože jsem se v pokoji štítil, přišlo mi ubytování v depu vlastně jako super dobrodružství. Říkal jsem si, že o tom třeba budu jednou vyprávět vnoučatům a s nostalgií na to vzpomínat. Takto jsem o svém ubytování, o denních strastech a přemýšlení nad budoucností psal 12. 1. 2009 své kamarádce z jiné vysoké školy, když jsem byl už pár dní zase v novém pokoji a po prožitém příkoří se jeho kvalita s předešlou zkušeností nedala vůbec srovnávat:
„V pátek jsem se už potřetí stěhoval. Předtím jsem bydlel na takové podivné ubytovně za městem. Už to tam bylo neúnosné a musel jsem si rychle něco najít. Asi měsíc jsem bydlel v místním dopravním podniku. Nad depem, kde parkují trolejbusy. Bylo to skvělé místo – mělo takovou zajímavou atmosféru. Pozoroval jsem, jak to tam chodí. No, on celý Zlín se mi líbí. Je tady pořád ten Baťův duch. No a teď jsem se zase stěhoval. Tentokrát snad naposledy. Mám super pokoj s internetem, vlastní koupelnou a kuchyňskou linkou. Nemusím chodit někam na chodbu a tak. Přitom je to úplně v centru všech školních budov, co potřebuji. Teď jsem byl za 2 minuty v knihovně a na obědě, fakt paráda. I když to stěhování přišlo nevhod uprostřed zkouškového. Ale musel jsem se s tím nějak vyrovnat.
V úterý mi v dopravním podniku oznámili, že se musím přestěhovat co nejdříve, a v pátek už jsem spal jinde. Zabalil jsem si svůj uzlíček a šel. Zítra budu psát poslední test. Minulý týden jsem měl co den to nějaký test nebo zkoušku. Z některých už vím výsledky a z některých ne. Proto tady musím tvrdnout. Už bych chtěl být dávno v Praze, ale musím čekat na výsledky a zapsání do indexu. Zatím předběžně, ale vážně předběžně plánuji, že bych se ve středu vydal domů, ale nevím, jak mi to vyjde, protože pořád čekám, no. Pěkně mě to štve.
Zatím to vypadá, že to tu nějak zvládám, i když s odřenýma ušima. To mě mrzí, že asi necháš školy. Ale víš co. Asi to nebylo pro tebe to pravé. Když to prostě nejde, tak to nejde. I mě tenkrát vyrazili ze školy a kde nakonec jsem. 350 km od domova na škole, o které jsem si myslel, že se na ni nikdy nemohu dostat. Jak tě znám, tak máš jistě nějakou práci, a ty se určitě v tom světě neztratíš. Takže si radši buduj kariéru, než aby ses pachtila za nějakým titulem! I když se to možná zdá, že teď je všechno šedivé, ono se to zase vyjasní a pak si zpětně řekneš, že ta bouřka a špatné období bylo třeba.
Připomíná mi to rozvod rodičů nebo to, jak jsem tu měl taky několik krizi. Ale vždycky se těším na to veselejší období. Nechci být zas nějak přechytralý, ale vážně to na sobě vidím, jak se z klučiny z Prahy stává muž. No spíš zatím takový mužíček. Ne, možná už vážně muž.
Hodně věcí jsem se tu naučil. Spíš jsem se naučil žít samostatně. I když mě možná trochu štve, že jsem pořád závislý na rodičích. Prostě, když mi nepošlou peníze, tak nemám. Což se mi taky tady jednou stalo. Prostě jsem měl nulu. Měl hlad a nemohl si nic koupit. No, ale to je doufám za mnou. Ona tu na Moravě není moc práce a já bych na to při tom hloupém rozvrhu a seminárkách stejně neměl čas.
Ještě to tu nějakou tu chvíli vydržím a pak vstoupím do světa dospělých a budu pracovat. Doufám, že dostanu svou vysněnou práci a budu v pohodě. Budu na tebe moc myslet a držet palce, ať to všechno zvládneš! Můj vztah na dálku taky není zrovna růžový a už to s námi vypadalo hodně špatně.
Fakt mě štve, že na mě musí čekat a doufá, že budu jednou ten princ, který jí dopřeje všechno, co už teď mají její kamarádky. Jenže nevím, zda mohu. Tady jsem se naučil starat se jen sám o sebe, a tak nějak zapomínám, že ona ode mě taky něco očekává v budoucnosti. No, nic. Já si myslím, že lepší, než se trápit, je se na to vykašlat a být v pohodě.“
Jestli jsem měl Chmelník spojený se zimou, deštěm a tmou, při pomyšlení na depo mě polije horko a vzpomenu si na boty cachtající ve sněhové břečce. Tak ta třetí soukromá kolej, která se moc nelišila od univerzitních kolejí, je zalitá sluncem a přijde mi to jako studentská pohádka. Prostě skvělý spolubydlící, který mi ukázal zase další dimenzi studentského života ve Zlíně, seznámil se svými spolužáky a zasvětil do moravské mluvy.
Byl stejně jako já prvák, jenže na bakaláři na fakultě Managementu a ekonomiky a směřoval k titulu Ing. Asi proto jsem mu přezdíval Inženýr. Co si vybavuji, bavila ho hodně ekonomie, akciový trh a společně jsme prožívali velkou finanční krizi a sledovali pád akcií v Česku a ve světě. On se v tom vyznal o něco více než já, který jsem byl spíše zaměřený na ten marketing a reklamu. Pokud se nepletu nakonec se ještě během studií dal na dráhu bankovního poradce. Byl to opravdu hodný kluk a rád na něj vzpomínám.
Spolubydlení na pár metrech čtverečních lidi sblíží, a přestože jsme byli každý z jiného těsta, vycházeli jsme spolu dobře. Chodili jsme společně za studentskou zábavou a jako dnes si vybavuji bujarou noc, kdy jsme se po pár pivech vraceli v rozverné náladě z místní diskotéky a na pokoj jsme si přinesli dopravní značku s vyhrazeným parkovacím stáním, která se nám nad ránem zalíbila a museli jsme ji nutně mít na pokoji jako trofej.
Až ráno, když jsme vystřízlivěli, jsme si uvědomili, jakou blbost jsme to udělali a že nám značka vlastně nijak neposlouží. Někomu jinému tím ale naděláme velké mrzutosti, což nám bylo líto. Proto jsme ceduli přes den zase vrátili na své místo, aby mohla svému majiteli dobře sloužit.
Inženýra jsem potom po návratu z Turecka ve Zlíně během dalších let mého doktorského studia občas potkával a musím říct, že jsem jej vždy moc rád viděl.
O tom, jak to bylo s mým studiem ve Zlíně dál, a hlavně jak jsem se dostal na Erasmus do Turecka, vám napíšu zase někdy příště. Přihlaste se tedy k odběru novinek a nový článek vám zase v pátek pošlu přímo do vaší emailové schránky. Mezitím mě můžete taky sledovat na Threads, kde každý den sdílím postřehy z mého života. Mám také Instagram, kde jednou za čas něco sdílím.
