Možná jste to na své cestě životem už také poznali, ale přijde mi, že nám někdy do života vstoupí lidé, kteří nás nějak nasměrují, čímž odvedou svou práci, a zase ze života vystoupí. Vlastně nic zásadního neudělají, ale nebýt jich, vše mohlo být v našem životě úplně jinak. Může se jednat jen o náhodné setkání s jinak cizím člověkem, nebo setkání a interakce s osobou, která vás někam posune, odsune nebo k něčemu dokope.
Jedním z takových osob byl David, můj spolužák z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde jsem na podzim roku 2008 začal studovat. První rok na nové vysoké škole mimo domov bylo pro mě všechno nové a nějak přirozeně jsem se seznamoval s typy lidí, které jsem jinak ve své pražské bublině neměl možnost potkat.
David pocházel někde od severovýchodu Česka a byl to takový prototyp brouka Pytlíka se silným přízvukem a zbrklým jednáním. Ve třídě si mě vyhlédl a rozhodl se, že se budeme kamarádit. Tak jo. Bylo to asi jako když si Barney Stinson vyhlédl chudáka Teda Mosbiho a rozhodl se, že mu změní jeho život. Sice jsme ani jeden nebyli svým vzezřením a stylem oblékání podobní seriálovým postavám, ale Davidovo popostrčení bylo pro můj další život zásadní.
Davidova zásluha byla hlavně v tom, že to on mě motivoval, že se spolu přihlásíme na Erasmus do Turecka, že to bude hustý, libový a prostě bůhvíjaký, a že to bude super, že tam pojedeme spolu.
Odjakživa jsem cítil, že jednou chci aspoň na čas vypadnout z české kotliny, ale nikdy mě nenapadlo, že by tou zemí zaslíbenou mohlo být zrovna Turecko. Tak nějak přirozeně jsem přemýšlel nad anglicky mluvící zemí, protože jinou řečí než angličtinou jsem se nenaučil pořádně mluvit a šprechtit mi taky nešlo. Když jsem začal studovat na nové škole, hned jsem pokukoval po možnostech, jak v rámci studia vyjet někam do zahraničí. Přišlo mi to lepší nápad než nějaký work & travel program přes agenturu. Všichni spolužáci ale takové zahraniční ambice neměli a pamatuji si na křehkou dívčinu, co prý na Erasmus nepojede, protože by se prý její kočce moc stýskalo a ona jí to prý nemůže udělat.
Na přihlášce na Erasmus jsem si jako první napsal Velkou Británii. Já naiva. Tu mi při pohovoru hned škrtli a řekli, že se tedy hlásím na druhou možnost, což bylo pro mě Turecko. Už ani nevím, proč jsem si tam napsal zrovna Turecko, ale říkal jsem si, že se tam jinak asi nepodívám a do sousedních zemí s Českem bych se mohl podívat kdykoliv. V Německu jsem byl, francouzsky neumím. Itálii a Španělsko jsem taky viděl a dál na západ mě to ani moc nelákalo. Taky to vypadalo, že na té turecké univerzitě mají přesně ten obor, co studuji ve Zlíně, a nějak bych tam tedy ten jeden semestr mohl zvládnout.
Předtím jsem o Turecku vůbec nic nevěděl. Před přijímacím pohovorem jsem se tak nějak spíše soustředil na tu Velkou Británii a o Turecku jsem si ani nic moc nezjišťoval a na obecné otázky, proč a jak chci studovat v zahraničí, jsem měl naučené obecné odpovědi, které by se hodily na jakoukoliv zemi. Až vlastně u samotného pohovoru jsem si uvědomil, že hlavním městem Turecka není Istanbul ale Ankara a že je to ten zeměpisný chyták, jako že hlavním městem Austrálie není Sydney ale Canberra.
Na výsledek výběrového řízení jsem tou dobou ani moc nemyslel. Snažil jsem se vydržet na nové škole a žil jsem si svůj nudný život, jak jsem o něm psal už dříve. Bral jsem to spíš tak, že jsem to zkusil, udělal pro to maximum, tím, že jsem se přihlásil. Když ten Erasmus nevyjde, tak se nic moc neděje a jede se po nalajnované cestě dál.
O to větší byl můj šok, když jsem se dozvěděl, že mě vybrali a jedu tedy na Erasmus do Turecka. Bylo to někdy v polovině března roku 2008 a pamatuji si, že byl všude ve Zlíně sníh a byla zima. Po tom, co mi David cestou do školy, tu novinu oznámil, mě polilo horko a docela to se mnou zamávalo. Hlavou mi proběhly všechny možné scénáře, co to vlastně znamená. Byl to mix pocitu strachu, nadšení, obav, radosti a volání po novém dobrodružství. Musel jsem to chvíli rozdýchávat a pomalu se připravit na další životní změnu.
Protože byl David huba proříznutá, nebál se dát do řeči s lidmi a získat od nich podrobné informace. Byl pro mě velmi užitečný informátor. Jednou přišel s tím, že poznal někoho, kdo v Turecku na Erasmu byl, a že nám může poskytnout důležité informace a rady. Jelikož jsem nemohl konkurovat Davidově temperamentu, nechával jsem se jako Ferda mravenec unášet jeho pytlíkovskými radami.
Velmi dobře si vybavuji, jak jsme jeden víkend na studentské koleji trávili tím, že jsme společně na internetu vyhledávali informace o městě Eskişehir, naší turecké Anadolu univerzitě a po telefonu se bavili s tím člověkem, co už v Turecku studoval. Já jsem předtím o Turecku neměl ani potuchy a jako hlupák jsem si to přestavoval až moc orientálně. Spíše jako zemi Aladinovu, nějakou vyprahlou Saharu se špičatými kupolemi sultánova paláce, a že tam ještě jezdí na velbloudech a dopravují se létajícími koberci. Když jsme na mapě viděli, že v Eskişehiru jsou jen 2 tramvajové linky, tak jsme si říkali, že to asi bude nějaké malé městečko. Jak jsme se pletli!
Eskişehir se nachází na půl cesty mezi Istanbulem a Ankarou a město, jehož název v překladu znamená staré město, má přes 820 tisíc obyvatel. Dnes tam dokonce na nových tramvajových linkách jezdí šaliny z Plzně.
Jelikož odjakživa nejsem žádný prepper a řeším věci tak, jak přijdou, tak jsem si o Turecku žádné detailní informace před cestou nezjišťoval. Dalo by se říct, že jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Spíše jsem se soustředil na to papírování, praktické a administrativní věci před odjezdem. Kde a jak budu, co tam uvidím a kde co je, jsem zatím neřešil. O to se vlastně více staral David a mně to vždy jen nějak sdělil.
Protože jsem chtěl ze svého výjezdu do Turecka vytřískat co nejvíce, přihlásil jsem se také na jazykový kurz turečtiny v Istanbulu na Sabancı univerzitě. Do toho se David nehlásil, takže jsem to řešil sám, nebo spíše neřešil po svém a o to víc jsem byl potom v (kulturním) šoku z Istanbulu, o kterém jsem do té doby skoro vůbec nic nevěděl.
Před naší plánovanou cestu do Turecka jsme si s Davidem docela intenzivně psali, diskutovali hlavně administrativu a také zkrácení Erasmus příspěvku a další praktické věci před odjezdem. Jelikož jsem do Turecka měl letět asi o měsíc dříve než on na ten jazykový kurz, tak jsem byl v té administrativě trochu napřed. On mi psal, že má nohu v sádře, že nemůže chodit na brigádu a něco si vydělat před cestou, takže se mu odjezd pomalu vzdaluje, ale že dělá vše pro to, aby mohl odletět v plánovaném termínu.
Už si přesně nevybavuji, jak to bylo, ale David nakonec za mnou do Turecka nepřiletěl. Nevím, zda to bylo kvůli té zlomené noze nebo penězům, ale pak mi jen napsal email, že dostal super pracovní nabídku od jednoho českého telefonního operátora, kde bude pracovat na plný úvazek, a že dokonce odkládá poslední ročník na další rok. Tak a je to.
V Turecku jsem na to byl nakonec sám. Ale díky Davidovi jsem se k tomu odhodlal a odletěl. Nemyslím si, že bych to bez něj vzdal. To nemám v povaze, ale jeho počáteční entuziasmus mi pomohl se prokousat tou administrativou, měl jsem možnost s někým konzultoval jednotlivé kroky a hlavně necuknout. David do mého života vstoupil, změnil jeho směr a zase vystoupil. Děkuji. Ano, stálo to za všechny ty prachy, stres a odříkání. O tom ale až zase někdy příště.
Pokud jste ještě nečetli, jak byl můj život před Zlínem a Erasmem nudný, určitě se podívejte na tento článek, a jestliže vás zajímá, jak jsem se jako Pražák do Zlína dostal, mrkněte se na minisérii článků o mých začátcích. Když se přihlásíte k odběru novinek, každý pátek odpoledne vám do emailu přistane nový článek z mého blogu.
Jsem také aktivní na Threads a každý den tam napíšu nějaké myšlenky, zážitky a postřehy z mého současného života.
