Vážně jsem přemýšlel nad tím, že bych si vzal tvůrčí prázdniny a vyhlásil prázdninovou pauzu v psaní blogových příspěvků. Potom jsem si ale řekl, že by to mé věrné čtenáře, čekající na každý nový příspěvek, mohlo mrzet. Ten týden vždycky tak rychle uteče, že už mě zase straší, že je pátek a nemám nic napsané. Potom to musím v šibeničním termínu dohánět na poslední chvíli.
Tento týden je ve znamení našich příprav na odlet do Turecka. Budeme tam asi měsíc a čeká nás maraton rodinných návštěv a setkání s kamarády, které jsme skoro celý rok neviděli. Nevím, jak se mi tedy podaří udržet psací tempo a disciplínu v takto náročném programu. Nečeká mě válení na pláži all-inclusive, ale většinu času budu z Turecka na dálku pracovat, jako bych byl doma. Jen se změní kulisy mého houmofisu.
O tom, že jsem si předtím přál zažít filmová dobrodružství a že se mi to nakonec podařilo, jsem už tady psal. Teď bych se chtěl více rozepsat o tom, jak jsem to přesně myslel s tím Avatarem a jak osobně vnímám tento filmový snímek.
Asi jste už viděli film Avatar, kasovní trhák Jamese Camerona z roku 2009. Poprvé jsem tento film viděl společně se Sebastianem. Na premiéru filmu v 3D jsme zašli do kina v Eskişehiru. Pamatuji si, že to bylo na začátku našeho druhého semestru v roce 2010 a bylo to těsně po návratu z našich domovin po prožitém prvním semestru v Turecku. Doma jsme se jen ukázali na pár dní během pauzy mezi semestry. Těžko bych snad našel lepší čas na to zhlédnout takový film než právě v tomto pro mě osobně zajímavém období.
Na tu filmovou noc v 3D brýlích si velmi dobře pamatuji, protože to byla jedna z nejlegendárnějších nocí, co jsme společně se Sebastiánem zažili. Váže se k tomu dalších několik historek, ale většina není veřejně publikovatelných. Nebudu to tedy moc rozvádět, ale byla to jedna z těch nocí, kdy si říkáte, že bez plánu zajdete po filmu jen na jedno, trochu se pobavíte a půjdete domů. Nakonec se vrátíte domů nad ránem, po propařené noci, a ještě k tomu ne sám. Ale zpět k filmu Avatar.
Proč si myslím, že jsem taky Avatar?
Stejně jako Jake Sullyho mě do Turecka (na Pandoru) vyslali jen na konkrétní misi, kterou jsem měl v omezeném časovém úseku splnit, vrátit se a hotovo. Studijním oddělením jsem byl pověřen načerpat místní znalosti a zkušenosti a vrátit se na konci prvního semestru zpět na rodnou hroudu. Jenže se to zvrtlo. Hned během prvním 14 dní v Istanbulu jsem hledal možnost, a nakonec také našel, jak zůstat v Turecku i druhý semestr, napsat tam svou diplomku a vrátit se domů až na státnice. Turecko mě prostě pohltilo svou barevností, chutí a krásnou duší místních obyvatel.
Čím více jsem se s původními obyvateli – Turky (Na’vi) sžíval, tím více jsem jim rozuměl a chápal jak jejich přístup k životu, ale také jejich hodnoty, postoje a celou kulturní historii. Začal jsem se učit jejich jazyk a rituály. Najednou jsem k nim měl blíže než ke svému kmeni s dvouocasým lvem ve znaku. Když jsem se po prvním prožitém semestru (skončené misi) vrátil z Turecka domů, cítil jsem se tam nepatřičně a už jsem se nemohl dočkat, až se znovu uložím do kapsle (letadla) a vydám se za svou novou družinou do Turecka. Za těch pár měsíců jsem si v Eskişehiru vytvořit partu mezinárodních přátel, se kterými jsme byli jako jedna velká rodina. Turecko a Eskişehir byl můj druhý domov.
Přestože jsem se tehdy v Turecku cítil jako doma, pořád jsem se musel vypořádat s tím cejchem, že nejsem jeden z nich. Jsem jen Avatar, co jej vytvořili Sky People a poslali jej do Turecka na výzvědy.
Stejně tak jako pro Tsyeyk Suli byla jeho budoucí žena Neytir jeho učitelkou a průvodcem, tak moje turecká žena Ece, se kterou jsem se seznámil během své druhé mise (pracovní stáži) v Turecku v roce 2012, mne zasvětila do tajů její kultury a pomohla mi stát se jedním z nich. Nechtěla mě sice hned během prvního setkání zabít a nemusela mě bránit proti krvežíznivým bestiím, ale z mé strany to byla rozhodně láska na první pohled. Ece byla mou spásou potom, co jsem se protloukal Istanbulem sám a bez pomoci svých Erasmus parťáků. Už dávno totiž vyprchalo to nadšení z bezstarostného studentského života v Eskişehiru, ale v Istanbulu jsem byl sám za sebe a střetával jsem se zde s každodenními starostmi práce v megaměstu, ve kterém mi hrozilo prakticky nebezpečí na každém kroku. Jednou to byl rozběsněný skútr na chodníku, jindy jsem se zase musel porvat o své místo v autobuse nebo dolmuši.
Aby mě Turci (kmen Omatikaya) mezi sebe přijali, musel jsem se stát Toruk Makto a spřátelit se s obřím létajícím stvořením Torukem. V mém případě to bylo zkrotit a osedlat turečtinu. Naučit se smlouvat v turečtině, vyřídit něco na tureckém úřadě, dojet z jednoho konce Istanbulu na druhý jen městskou dopravou a také zavítat do končin Turecka, kam se běžní Turci nevydají. Posledním krokem bylo zbavit se svého starého já a přijmout novou barevnou česko-tureckou identitu. Musel jsem vyhrát vnitřní boj a naučit se s tím žít.
Druhý díl mého tureckého Avatara se odehrává v Česku. Jelikož si to okolnosti vyžádaly, museli jsme společně s ženou opustit její rodnou džungli a usídlit se v novém kraji. Přestože jsem se v Praze narodil, po pěti letech života mimo, co jsem odešel za studiem do Zlína, byl v Turecku a USA, to byl pro mě úplně nový začátek. Musel jsem si tu od nuly vybudovat nové vztahy a zázemí.
Velkou oporou mi však byl náš pevný vztah a to, že jsme i v těch nejtěžších chvílích stáli při sobě. Dokonce se nám jako ve filmové předloze narodil drobeček, který je spojení obou našich světů. Je to velmi zajímavá životní zkušenost a jsem za ni moc rád.
Už se těším, až se brzy zase vrátím na návštěvu ke svému tureckému kmeni a prožiji si aspoň léto na své oblíbení Pandoře. O tom, jak jsem prožil film Terminál na vlastní kůži, jsem psal už dříve tady. Ne každý můj den je jako filmové dobrodružství, ale jsem moc rád, že mohu psát scénář svého života a jako režisér dirigovat jaká bude další scéna. Někdy je to jak romantická komedie, nikdy tragédie a někdy zase akční thriller.
Pokud vás zajímá, jak se budu mít letos v létě v Turecku, sledujte mě na Instagramu, kde budu během svého pobytu na Pandoře zase více aktivní, a jako vždy vám něco každý den napíšu na Threads. Pokud to vše dobře dopadne, tak se zase všem odběratelům zase příští pátek pochlubím novým článkem na tomto blogu.
