Tentokrát se s vámi podělím o tragikomický zážitek z tohoto týdne, který snad dopadl nakonec dobře. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že vlastně ani tak nejde o to, co se vám stane, ale jde o to, jak s tou situací naložíte, jak se k ní postavíte a zda z toho nakonec něco vytěžíte nebo se tím necháte převálcovat.
Začalo to pondělní rýmičkou. Chytil jsem ji asi od syna. Jak je známo, je pro mužské pokolení rýmička velmi vážná nemoc, která jej dokáže citlivě zasáhnout, ale syn to zvládal docela v pohodě. I já jsem v rámci možností při pondělku fungoval. V úterý, kdy jsem měl prezentaci spojenou s veřejnou diskusí s občany jednoho menšího města ve Středních Čechách, se mi nos už spustil naplno a čas od času jsem se potřeboval vysmrkat. To ale v sále s obecenstvem, kde jste na prknech, které znamenají svět, a jste v záři projektoru, jde jen velmi těžko a bylo by to nanejvýš nevhodné.
Začátek prezentace jsem nadopovaný nosním sprejem, jak takž přežil. Vše šlo hladce. Dokonce se rozjela i požadovaná diskuse s obecenstvem. Nebyl jsem jediný prezentující, občané diskutovali mezi sebou a i přes plný nos jsem ucítil příležitost se na okamžik vzdálit, dát volný průběh ucpanému nosu a nadechnout se na další část workshopu.
Bude to vteřina
Na kolegu, který sledoval diskusi jsem špitnul, že si na chvilku odskočím a hned se vrátím. Mrknul na mě, že je to ok a na vteřinu to tu sám zvládne. Super. Odešel jsem na toaletu a hned, jak to šlo, opřel jsem se do toho a fouknul jako do trombónu. Netušil jsem, že takový nápor hlenů a fuk o síle uragánu nevydrží už tak oslabený papírový kapesník a zrovna ty největší chrchle a nudle vytažené až z paty mi skončí na košili. Na té košili, co byla chloubou mého prezentačního outfitu, a co mi ji před přednáškou pochválila i jiná kolegyně. Říkám si, pěkný „nazar“. V turečtině to znamená něco jako zakřiknutí. To bylo nadělení. Co teď?
Z nudle do louže
Byli to opravdu kvalitní holubi, které by se dali krájet. No, co už. Umeju to vodou. Cák. Aha, tak vodou né, protože tím se nudle o velikosti dolarové bankovky, zvětšila na mokrý flek o velikosti Kaspického moře. Hmm, co s tím. Takto přeci nemohu zpátky na stage! Usušit! Minuty utíkaly a utěrky nepomáhaly. Naštěstí tu byl foukač na ruce. Jenže se ukázalo, že než na sušení je tu spíše jen na okrasu. Kroutil jsem se pod ním jak Mr. Bean ve své slavné scéně na záchodcích, ale oproti skutečnému Kaspickému moři, moje louže na košili nevysychala.
Z historického znemožnění celebritou
Co s tím? Jsem tu už celou věčnost. Nezbývá tedy nic jiného než se historicky znemožnit a vyjít s flekem ven. V tom okamžiku, co jsem otevřel dveře od toalety, se na mě vrhla paní reportérka z Českého rozhlasu, která z přednášky a workshopu dělala reportáž, zda bych ji do rádia k tomu neřekl pár slov. Říkám, že je štěstí, že je to zrovna rozhovor do rádia a ne do televize, protože bych v tomto stavu nemohl na obrazovku. Říkala, že je to v pohodě. Přestože jsem odpovídal bleskově, čas běžel. Utíkal tak rychle, že mi už velká část košile stačila uschnout a stopy po katastrofě začaly mizet.
Celou peripetií jsem opravdu ztratil spoustu času. Vrátil jsem se zpět ke kolegovi. Ten se na mě tázavě podíval, kde jsem takovou dobu byl, že jsem snad přišel o to nejlepší atd. Jen jsem mu špitnul, že jsem se zdržel, protože jsem zrovna dával rozhovor do rádia. Podíval se ještě tázavěji a určitě si pomyslel, co jsem si to vymyslel za blbou výmluvu.
Přednáška a diskuse pár minut po mém návratu skončila. Hbitě jsem zakryl zbývající skvrny na košili na židli pověšeným sakem. Situace zachráněna a nikdo si snad ničeho nevšiml. Dokonce jsem se stal slavným. Nejdříve to vypadalo, že budu „slavný“ svou posmrkanou košilí, ale pokud vystříhají moje koktání, mohl bych se proslavit rozhovorem do veřejnoprávního média.
Ono se to vyřeší
Mně se prostě takové věci občas dějí, ale jak říká maminka, hlavní je se z toho nepo*rat a pokud nejde o život, tak jde o ho*no. Ono se to nějak samo vyřeší. Pokud vás ještě zajímá můj další nepříjemný zážitek, ze kterého se mi dlouhou dělalo šoufl, tak se podívejte na můj starší článek z názvem: Nechtěný protein navíc. Ale pozor, nečtěte jej, pokud právě obědváte.
Jestliže vás zajímá, co se mi každodenně honí hlavou, sledujte mě na Threads. V tomto týdnu vás nejvíce zaujal můj příspěvek o plačící slečně a stal je jedním z mých nejvíce zobrazených vláken. Také se můžeme mrknout na můj Instagram, kde čas od čas něco přidám. No a jestli si zase v pátek chcete přečíst další článek na mém blogu, přihlaste se k odběru novinek.
